Zdroj: Rolf Stuhmer - Přírodní léčivé síly
Člověka tvoří tělo a duch. Obě části jsou neoddělitelně spojeny. Je-li nemocná jedna, je nemocná i druhá. Aby byl život šťastný a spokojený je nezbytné nastolit absolutní harmonii. Harmonii nezískám nemocenským lístkem. Musím pro ni udělat něco sám. Musím vědět, že mohu a musím sám něco udělat, aby mě zase těšil život.
Pojem psychosomatika je založen na tomto poznání. Víme, že velké procento pacientů, kteří dnes přicházejí k lékařům, jsou psychosomatikové, tj. lidé, kteří mají potíže na psychické úrovni. Strach a starosti se potom projektují na tělesné orgány a mohou se projevit jako choroby.
Není tedy vůbec užitečné, léčíme-li tyto nemoci jenom medikamenty, protože tento způsob ošetřuje pouze příznaky nemoci. Daleko důležitější je, jestliže najdu příčiny nemoci a odstraním je, protože jinak je to jako u tenisu: jednu poruchu /tj. nemoc/ odstraním, ale duševní přetížení si hledá nový ventil, tzn. že tenisový míček skočí do jiného rohu a zítra mám možná jinou potíž. Tak to jde pořád dál a dál a jde to tak dlouho, až jsem připraven pochopit, že ve svém životě, v sobě samém, musím něco změnit.
Ve všech oblastech lidského života máme určité základní touhy - v oblasti partnerské, v lásce, sexualitě, povolání, postavení ve společnosti a mnoha jiných. Jestliže některá touha není splněna, zatěžuje to naše tělo formou nemoci. Lidé, kteří zadržují v sobě všechno, co je tíží, kteří nemají nikoho, s kým by si mohli popovídat, nebo nejsou jednoduše schopni se "otevřít" mívají časem žaludeční nemoci, protože všechno, co mají na starosti a všechny potíže drží v sobě. Starosti jim potom leží v "žaludku". Vytvářejí tam vibrace, které tam nepatří. Naladění způsobující nemoc vyvolá potom chorobu velmi rychle.
Existují například lidé, kteří jsou vždy teple oblečeni: na krku mají šálu, na hlavě čepici, na sobě zimník a žijí v neustálém strachu, že se nachladí, nebo dostanou přímo chřipku. Již samotný strach vyvolá jejich náchylnost k infekcím. Ale člověk, který je sebevědomý a zcela určitě ví, že je užitečný, který ví, že daný úkol splní a splní jej rád, ten může chodit bosý. Může klidně promoknout, může stát v průvanu. Zkrátka neonemocní.
Podobný vztah vzniká i mezi tělem a potravou. Svému tělu bychom měli nabídnout pouze to, co potřebuje. Ale to, co moje tělo potřebuje, nemohu zjistit v ilustrovaných časopisech, rozhlase nebo televizi, ale vyzkouším to nakonec sám na sobě. Musím opět vypěstovat určitý jemný cit, který mi zevnitř dá pokyn, co moje tělo vyžaduje a co mohu jíst, aniž bych měl potíže. Všichni přece známe ten pocit, jak se nám sbíhají sliny při tom, jakmile si vzpomeneme na určité jídlo.
V japonštině známe slovo "bioki" /nemoc/. Podle složení toto slovo říká, že zlo pochází z mysli, z ducha. Mám-li například bolesti žaludku a nejsem si vědom toho, že toto zlo vychází z mé mysli, tj. z okolností, se kterými se nevědomě nemohu vyrovnat -které jsou namířeny proti mně nebo ze kterých mám strach - pátrám pochopitelně nejdříve po věcných příčinách. Důsledkem toho je, že sáhnu nejdříve po věcných prostředcích, totiž lécích, abych se zbavil bolesti. Léky to v mnoha případech dovedou, většinou ale jen krátkodobě. Potom začnou buď nové bolesti žaludku, nebo se dostaví jiné tělesné potíže.
Proč jsou vůbec používány léky? Proto, že jsme se nenaučili, nebo jednoduše zapomněli provozovat preventivní "duševní kosmetiku", tj. uspořádat věci v našem vnitřním řádu tak, aby tělesné potíže vůbec nenastaly. Jakmile se ovšem takové tělesné potíže dostaví poprvé, vyžadují přirozeně lékařské ošetření. Ale právě toto nezbytné lékařské ošetření je pouze jedna část, totiž "uzdravení", a nikoliv "neporušenost".S ošetřováním se potom nesmí přestat, i když je tělo zdánlivě opět v pořádku. Naopak je nutno v něm pokračovat, a sice v ošetřování duše, tj. všech příčin, které svým neuspořádaným stavem nemoc vyvolaly. Pokud se domníváme, že strach, pocit viny, obavy o bezpečnost, a pocit prázdnoty můžeme odstranit penězi a majetkem, hluboce se mýlíme.
Jsme bytost obdařená rozumem, rukama a nohama, skloubená vůlí, ale tam, kde je střed těla, máme prázdno. Věříme neustále pouze sami sobě, svému racionálnímu myšlení. To, co nás nečekaně překvapí, nás vrhne zpět. Strhne nás to a znemožní začít s úsměvem znovu - říct něco milého. Stáváme se agresivními. Vůbec nepozorujeme, že jsme předmětem vlastní agresivity a že jsme jí sami postiženi.
Když potkám někoho, kdo má zlost a vztek, a nechám se jím vyprovokovat, potom dojde s největší pravděpodobností ke sporu. Pokusím-li se ale s jeho agresivitou přátelsky střetnout, nedám-li pro jeho útok nejmenší prostor, potom se agrese rozplyne. S naším tělem to není jiné. Mám-li bolesti žaludku a jsem kvůli nim rozzloben, potom se je snažím utlumit medikamenty, umlčet je. Tím ale neodstraním vnitřní rozpor. Když se ale pokusím najít příčiny tohoto rozporu, zjistím, že bolesti žaludku ustoupily a nevrátily se. Tento mír musím uzavřít sám se sebou. Když jej uzavřu, uzavřu jej i s ostatními.
Vím, že mnozí z nás jsou dnes přetíženi. Musíme se "otáčet", abychom během dne všechno stihli. Položme si ale jednu otázku, kdo nás vlastně zatěžuje. Nezatěžujeme se v mnoha případech svým náročným myšlením sami? Nevtahujeme se svými nároky a výkony do tohoto ďábelského kola sami? V tomto případě se musím přece zeptat sám sebe, co je důležitější: moje zdraví, nebo moje postavení? Co mohu vydržet, aniž při tom onemocním? Kde jsou moje hranice? Chci tyto hranice poznat? Nebo je budu ignorovat?
Určitě můžete mít večer, na konci jednoho dne, pocit, že jste něco vykonali, že jste byli produktivní, že jste splnili svoje úkoly a udělali, co jste měli a museli, abyste dostáli svým povinnostem. Měli byste při tom ale mít pocit, že jste nezapomněli sami na sebe.
Jednota těla a ducha je srovnatelná s houslemi. Ty jsou vyrobeny z mnoha částí - těla, lubů, ozvučnice a smyčce. Housle se ale mohou rozeznít teprve tehdy, jakmile se z nich stane celek, nemohou hrát, když jsou rozloženy na jednotlivé části. Písmena tvoří jednotu teprve ve slově, slovo je celkem teprve ve větě.
Jedno staré přísloví říká:"Celek je víc než součet jednotlivých částí." To můžeme pozorovat všeobecně. Hudební skladba je víc než součet not. Stejně je to i s lidským životem. Lidský organismus je více než součet jeho buněk. Nová skutečnost vznikne teprve tehdy, až všechny části svého lidského života a své prožitky spojím. Jestliže ale dopustím, aby se porušila moje vnitřní rovnováha, potom mohou vzniknout těžké psychické poruchy, které vyvolávají chorobu těla.
