Zemřelý doktor Frederick Bailes, po mnoho let jeden z nějvětších duchovních učitelů z Los Angeles, mi vyprávěl, že jeden jeho přítel mu několikrát řekl:"Fredericku, všichni příslušníci mé rodiny zemřeli, když jim bylo sedmdesát dva let: Mně bude dvaasedmdesát příští rok, teď jsem na řadě já." Doktor Bails důrazně upozornil svého přítele na nebezpečí takových myšlenek a jejich pronášení, protože stálým opakováním je nakonec akceptuje podvědomí. Ale přítel ho neposlechl a nepřestával tak mluvit, snad proto, aby demonstroval, že se hned tak něčeho nezalekne. O svých dvaasedmdesátých narozeninách se zhroutil na ulici na zem a zemřel.

 

 

Nedávno mi řekl jeden obchodník:"Jsem starý, jde to se mnou z kopce. Konec konců je mi už pětapadesát. " Mnozí mluví podobně. Takové sugesce a slabosti, poraženectví a stařecké kapitulování se vštěpují do podvědomí a nevyhnutelně se musí nějak projevit.

 

Když jsem nedávno navštívil pacienty v naší nemocnici, řekla mi jedna žena:"Já tady umřu! Vím to naprosto jistě. Každý den tu někdo umírá." Na to jsem jí odpověděl:"V žádném případě tu nemusíte umřít. Musíte jen změnit svůj postoj a říkat si:Já žiju. Jsem teď doma u svého muže a zabývám se tím, co ráda dělám." Lékař této pacientky prohlásil, že není důvod k obavám a že se může brzo uzdravit a žít ještě mnoho let. Seznámil jsem manžela této ženy s jejími obavami. On pak navštívil lékaře, který souhlasil s propuštěním ženy do domácího ošetřování. Manžel jí tedy odvezl a její zdraví se začalo viditelně zlepšovat jen proto, že byla ve svém "království". Tím, že ji vzal z nemocnice, skoncoval s jejím zničujícím, bázlivým postojem. Kdyby žena pokračovala v takových negativních prohlášeních, nejspíš by v té nemocnici opravdu zemřela. Často nejsou podobné řeči vůbec míněny vážně, ale podvědomí nerozumí vtipu a vždy uskuteční to, co je do něj vloženo.